Zkušenosti z Bulharska

Mám se tu moc dobře, už teď jsem plná nových zkušeností, že bych se o ně mohla dělit... A dělím, s rodinou, přáteli i každý měsíc s Alanem a Ivetou přes Zoom. Asi bych taky mohla lépe vysvětlit, co vlastně jako dobrovolnice můžu s dětmi dělat a vlastně i dělám. Asi bych taky mohla lépe vysvětlit, co vlastně jako dobrovolnice můžu s dětmi dělat a vlastně i dělám.

S dětmi máme často volné hry, u kterých se ale učí, že jsou nějaká pravidla, protože vyrůstají v rodinách, kde mám pocit, že pravidla trochu chybí. Jako například, umět poprosit (většinou děti říkají, dej mi to, dej mi tamto...) a jsou to i děti ve věku 14 let. Dále pak každé úterý mám hodinu a půl, kdy učím děti hrát na klavír nebo kytaru. Většinou za tu dobu stihnu odučit 3-4 děti. Potom máme dvakrát týdně doučování, kdy jsem ze začátku vlastně seděla a koukala na to, jak se děti učí. Když už jsem se začala cítit na to, že bych mohla taky doučovat, tak jsem sama řekla, že chci taky. Většinou mi je přiděleno jedno dítě (od 4. třídy) a já mám pak za úkol s ním číst, psát, počítat. Jsem tedy v roli pedagoga. Neskutečně mě to baví, protože vidím posun u těchto dětí a dělá mi to radost. Jednou za měsíc, někdy dvakrát či i třikrát, mám tzv. Лагер - tábor, který je většinou na víkend, tam mívám připravené hry, hraju na kytaru, občas pomůžu v kuchyni a fotografuji. Samozřejmě jedna z otázek je, a jak se domluvíš? Normálně... Bulharsky. Už jsem v té fázi, kdy přemýšlím v bulharštině. Je to hlavně o tom, nebát se mluvit. Sice vím, že mám hodně chyb, ale za prvé, je to normální a za druhé, o to víc člověk musí komunikovat. Jedině tak se dá ten jazyk naučit.